.
J A R O S L A V   Š I M Í Č E K

Jaroslav Šimíček Quartet / Quintet

  • Osian Roberts - tenorsax  /  David Fárek - tenorsax, sopranosax
  • Vítek Pospíšil - piano
  • Dušan Černák - drums
  • Jaroslav Šimíček - double bass

JŠ Quintet 2.10. v Jazzdocku 


Křest CD - Prague Jazz Week - Staroměstské náměstí 6.8. 2017



SLEEVENOTE

                           První člověk, který celé album slyšel byl Jan Štolba a toto o něm napsal:

             Máme velkou radost, že napsal sleevenote k našemu CD Quintet !   

                                                                                                                             D Ě K U J E M E !


JAZZOVÝ PŘÍZRAK

Jako saxofonista jsem v ještě komunistickém Československu dostal nejpodivnější job. V hrané dokumentární féerii o E. F. Burianovi "Blues pro EFB" (režie Vladimír Sís, 1980), skryt pod tlustou vrstvou makeupu jsem měl ztělesnit bezejmenného černošského saxofonistu, jenž údajně žil v Praze dvacátých let. Nikdo přesně neví, kdo ten chlapík byl, zda vůbec existoval. Dodnes jde spíš o pitoreskní přízrak z minula, podivuhodně exoticky čnící z mírného středoevropského milieu tehdejší Prahy. Právě tohle však jazz pro mnohé Čechy po desetiletí znamenal: snovou, ale i provokující fatu morganu, vidinu nonšalantntního, exoticky jiskrného, frajerského, swingujícího potápkovského kontinentu kdesi hodně daleko. V dobách pozdějšího útlaku, ať nacistického či komunistického, se pak jazz změnil i v echo svobody, jak to nezapomenutelně popsal Josef Škvorecký ve svých Zbabělcích či novele Bassaxofon.

Původní česká lidová muzika a jazz se zdají být na hony vzdálené. Stačí porovnat rozšafnou českou sedláckou zemitost s nervní tenzí temných afrických rytmů či primordiálním nářkem blues, postavit vedle sebe upjaté středoevropské maloměsto - a nadhled a drsnou světáckost jazzové metropole. Právě z toho pro mnohé neposedné obyvatele usedlé Mitteleuropy pramenila neodolatelná přitažlivost: Jazz odjakživa znamenal totálně cizí, vzdálenou, dokonale jinou planetu. Na druhou stranu stačí trochu zakutat, a odhalíme i překvapivé podobnosti. Tak třeba živý moravský folklór: stěží v něm najdeme swing jako takový - a přece ta muzika swinguje jako blázen! Ačkoli je atmosférou skoro kosmicky vzdálená blues, přesto je bezpochyby plná emocí, i v ní lze bezpečně zaslechnout prvotní syrový lidský "křik". Český románek s jazzem tudíž měl vždycky dvojí charakter, na jednu stranu šlo o útěk někam do daleka, na druhou stranu jazz nabízel svobodné pole pro přirozené instinkty, jež měl člověk dávno v sobě a stačilo se jim jen otevřít.

Střih: Praha Léta Páně 2017. Pod cukrkandlovými fasádami historického města, zaplaveného cizinci a turisty, lze odhalit i docela kosmopolitní, inspirativní středoevropskou metropoli. Jistě v lecčem stále kafkovsky podivnou, únavnou a nesnesitelou, přesto plnou ambicí a vůle tvůrčím způsobem se napřáhnout někam vpřed. A také umění, jazz nevyjímaje. Zatímco v dvacatoletní Praze musel zbloudilý černošský saxofonista působit jako fantastický zjev z říše nadreálna, dnešní sebevědomí mladí jazzmani, účinkující v šviháckých podnicích jako Agharta či Jazz Dock, jsou venkoncem reální - a s jazzem a muzikou to myslí vážně. Ještě v šedesátých letech museli hudebníci jako Miroslav Vitouš nebo Jiří Mráz odejít do exilu, aby teprve odtamtud prorazili do světa jako prvotřídní jazzoví basisté. Dnes je česká jazzová scéna plná talentovaných a znalých muzikantů, volně se prolínajích s cizinci, kteří zde na oplátku hledají novou jiskru.

Právě k tradici české basistické školy, založené dvěma shora zmíněnými jazzovými superhrdiny, patří i kontrabasista a skladatel Jaroslav Šimíček. Jeho kvartet (či kvintet) je složený ze zručných muzikantů nové generace, zbavené vnějších i vnitřních zábran. Debut Šimíčkova kvartetu, nazvaný "The Way Home", vyšel v roce 2009. Od té doby kapelník nashromáždil nový původní materiál, jenž si časem čím dál naléhavěji žádal digitální zaznamenání. Kapela v průběhu let od debutu prošla personálními změnami, nejvýrazněji se to poslední dobou projevilo střídáním dvou frontmanů, saxofonistů Davida Fárka a Osiana Robertse, hráče původem z Walesu, jenž před časem našel své štěstí v Čechách (cherchez la femme!) a dnes je stálicí místní scény.

Nápad použít dva saxofony společně přišel v hodině dvanácté, doslova den před nástupem do studia. Odtud i lehce poťouchlý název nového CD Šimíčkova kvartetu: "Kvintet". Nápad to byl skvělý a docela logický. Jeho výsledkem je hudba plná razance a přirozeného velkoměstského rozhledu i nadhledu, zkrátka "cool" jazzová muzika, v mnoha směrech abstraktní a propracovaná, zároveň však i robustní, plná bluesových názvuků, jindy schopná navodit nálady křehčí a lyričtější. Šimíček je zručný skladatel a aranžér, jenž má blízko i ke klasické hudbě a nebojí se náročnosti. Hudba nového alba je založena na jemné rovnováze mezi komponovanými pasážemi a improvizovaným sólováním. Pár saxofonových "bitev" (jako třeba v New Suite Part III) je vybranou pochoutkou alba. Místy jazz Šimíčkova ansámblu připomíná hardbop památné Blue Note éry (ve skladbě Agara), jindy, třeba v kousku nazvaném Peace se hladce přeline do melancholické polohy, městsky jazzově sofistikované, přitom jemně vnitřně zvrstvené názvuky až moravské něhy a snivosti. Robertsův lyrický saxofon je zde podporován přemítavým perlením klavíru Víta Pospíšila. V dalších číslech (jako třeba v A Glass of Blueberries) Šimíčkova kompozice prozměnu prozradí nenásilný vliv fusion ve stylu Michaela Breckera, případně Chicka Corey. Celému albu vévodí třídílná Nová svita. Tady se kompozice již docela odpoutává od konvenční formy jazzové "písničky", založené na úvodním tematu a následujících chorusech, a vytváří zvlněnou krajinu plnou strukturálního a emocionálního kontrastu, sahajícího od poloh abstraktních a odtažitých až po vzrušeně naléhavé, od náznaků hravosti až po nálady docela meditativní a pohroužené. Album uzavírá krátký epilog, v němž místo plného bandu překvapivě (ale vlastně pochopitelně) zazní jen sólový klavír. Místo dramatického finále se nabízí jen střídmý, hloubavý okamžik s otevřeným koncem, jakoby zahleděným již k tomu, co "přijde příště".

Jako všichni dobří muzikanti i členové Šimíčkova kvartetu / kvintetu byli a jsou vytíženi i dalšími projekty všelikého stylu a zaměření. Fárek vystupoval s formacemi Nedaba a Hot Line, Roberts pravidelně účinkuje s výraznými postavami české jazzové scény (Najponk, Jan Kořínek, Ondřej Štveráček a další). Pianista Vít Pospíšil je spojen s bandy jako Jazz Efterratt nebo Luboš Andršt Group. Bubeník Dušan Černák pochází ze Slovenska a jeho curriculum vitae zahrnuje spolupráci s experimentálními či world music soubory jako Cirilic, Oran Etkin či Triptych. Jarek Šimíček, původem z Ostravy, je kromě vedení vlastního kvartetu i "veteránem" mnoha dalších různorodých projektů, ať už na postu kapelníka či sidemana. V posledních letech je spiritus agens v pozadí projektu ženského vokálního tria Prime Time Voice. Šimíčkovo poslední album "Kvintet" lze směle považovat za jeho dosud nejsilnější a nejcelistvější tvůrčí počin. A pokud přízrak neznámého černošského saxofonisty, zabloudilého kdysi do Prahy dvacátých let, stále naslouchá, musí být docela překvapen - a potěšen.

Jan Štolba  - hudebník,spisovatel

                                                                                        (přeloženo z anglického originálu) 


THE GHOST OF JAZZ

As a sax player in communist Czechoslovakia, I landed the weirdest job. It was a small role in a fantasy documentary about the famous prewar Czech jazz composer and theatrical alchemist, E. F. Burian. Wearing heavy minstrel makeup, I was to impersonate a nameless black jazz saxophonist who, legend has it, lived and played in Prague during the 20ies. Nobody really knew who this guy was or even whether he actually existed. He was more like a ghost of the past, an outlandish and picturesque apparition in a somewhat sheltered, petty bourgeoise Mitteleuropean milieu. And yet, that's exactly what jazz was to a lot of Czechs for decades: a dreamy, yet provocative mirage from a land far away. Later, under the oppressive regime, it also became a wistful and hopeful echo of freedom.

It might seem as if jazz and original Czech folk music are worlds apart. Compare Czech peasant earthiness with the tension of Afro-American rhythms and the primal howl of the blues; the provincial priggishness of a Czech small town to the cool, slick worldliness of a jazz metropolis. But exactly here was the attraction for certain restless denizens of the sedentary Mitteleuropean milieu. Jazz was always a completely different planet. If you dig deeper, though, there are also surprising similarities. Take lively Moravian folklore: there is no swing per se in it, and yet, that music is swinging like mad! It is miles away from the blues, yet there is great emotion in it, pain and joy, a lot of raw holler there to be found. The Czech love affair with jazz was always twofold, jazz was an escape to a world of complete otherness, but also a new field where natural instincts could roam free.

Cut to Prague, A. D. 2017. Beneath the soft, picture-postcard facade of the historical Old Town you find a cosmopolitan, open and inspiring Mitteleuropean metropolis. Yes, sometimes quirky, taxing, even backward, but also full of ambition and a certain thrust forward. And full of art - jazz notwithstanding. While a nameless negro saxophonist in the Prague of the 20ies was more like a fantastic jazz ghost, today the young confident jazzers playing in swanky venues like Agharta or Jazz Dock are quite real - and for real. In the 60ies, musicians like Miroslav Vitous or George Mraz had to exile themselves to become world class jazz bassplayers. These days the scene is teeming with talented and rather studied musos, who freely mingle with foreigners, seekers of a different creative spark.

It is exactly the rich tradition of jazz double bass players, founded by the two aforementioned Czech jazz superheroes, from which the bass player and composer Jaroslav Šimíček comes from, and to which he belongs. His Quartet (or Quintet) comprises of the skillful, uninhibited and savvy sort of musicians of the new Czech jazz generation. The debut CD of Šimiček's Quartet, "The Way Home," came out in 2009. Since then, Šimíček compiled a whole lot of new original material, urgently calling for digital lockdown. Also, the band underwent various personal changes. Lately, there are two saxplayers alternating in the frontline, David Fárek and Osian Roberts, a Welsh native who found his thrill (cherchez la femme!) in the Czech lands and quickly became a fixture of the contemporary Prague jazz scene.

The idea of teaming up both saxophones came up literally at the last minute, just before going to the studio. Hence the elusive and ironical title of the new CD - "Quintet". It was an excellent, and also logical idea. The result is cool, urban jazz, in many ways abstract and refined, at different times also robust, bluesy, moody, lyrical. Šimíček is a skilled arranger and a composer with penchant for classical music who is not afraid of complexities. The music of the Quintet is based on a fine balance between composed sections and improvised soloing. A few tenorsax "battles" here are a treat (as in New Suite Part III). At times the music is reminiscent of the hard bop of the Blue Note era (in Agara), then, as in the piece titled Peace, it smoothly slips into jazzy urban melancholia, delicately layered with rather Moravian gentleness and dreaminess. Here the lyrical saxophone (Roberts) is backed with the ruminative piano of Vít Pospíšil. Yet in another piece, Šimíček's compositions betray a more fusion influence, perhaps close to the realms of Michael Brecker or even Chick Corea (in A Glass Of Blueberries). The album is dominated by the three part compositon, New Suite. Here we thoroughly depart from the regular form of a conventional jazz tune to venture into a wavy landscape of structural and emotional contrast, ranging from abstracted and detached to heated and intense, from effortlessly playful to pensively thoughtful, even meditative. The whole CD concludes with an epilogue, which is rather symbolic. Instead of a whole band, there is only a solo piano, instead of heavy or dramatic finale, just a short ponderous moment and an open ending, as if ruminating upon "what's next".

As all good musicians, the members of Šimíček's Quartet / Quintet were and are quite busy in other projects of various sorts, Fárek performing with the bands Nedaba and Hot Line, Roberts appearing with many distinct Prague jazz personas (Jan Kořínek, Najponk, Ondřej Štveráček). Pianist Vít Pospíšil is linked with the bands like Jazz Efterratt and Luboš Andršt Group. The drummer Dušan Černák comes originally from Slovakia and on his CV are experimental and / or world music bands such as Cirilic, Oran Etkin or Triptych. Jarek Šimíček, originally from North Moravian city of Ostrava, is himself a "veteran" of various bands and projects, both as a bandleader and a sideman. Most recently he is a spiritus agens behind the all female vocal trio Prime Time Voice. This latest album sure is Šimíček's strongest and most compact creative statement to the date, as well as of the Quintet as a whole. If the ghost of a nameless black saxplayer, lost in Prague of the 20ies, is still listening, he must be quite surprised - and delighted.

Jan Stolba, musician, writer  


Napsali o našem albu - RECENZE JAZZPORT:

http://jazzport.cz/2017/06/29/kdyz-jaroslav-simicek-quartet-kvintetem/

     

JAROSLAV ŠIMÍČEK QUARTET natočil debutové album před osmi lety ("The Way Home") a od té doby se jeho sestava radikálně proměnila. A aby byla proměna dokonalá, kvarteto nyní vydalo další desku, jež se zove "Quintet". Jediné, co zůstalo neměnné, je lídr a vydavatel - Šimíček a Arta Records...

Kontrabasista a výhradní autor repertáru JaroslavŠimíček, známý z mnoha projektů (Jan Štolba Quartet, Shadde Yadda, Prime Time Voice atd.) se obklopil opět výtečnými instrumentalisty. Saxofonista David Fárekprošel třeba kapelami Nedaba a Hot Line, pianista VítPospíšil je spojen s Lubošem Andrštem a Jazz Efterrätt, bubeník Dušan Černák, původem Slovák, je pak představitelem progresivních proudů v tuzemském jazzu. A tím členem navíc, díky němuž mohlo kvarteto natočit album "Quintet", je původem welšský tenorsaxofonista Osian Roberts, jenž se etabloval na naší scéně a hraje třeba s Najponkem, Janem Kořínkem či Ondřejem Štveráčkem.

Šimíčkova formace vychází naprosto jasně z hard-bopu. Její sytý zvuk umocňuje saxofonový dvojhlas, nejčastěji tenorový. Sólové chorusy obou saxofonistů jsou plnokrevně frázované, v baladách klenutě melodické až zpěvné, a znamenitě se doplňují. Vedle hutné rytmiky, jíž nejsou cizí ani nadupané groovy, je pak výrazově nejbohatším hlasem piano...

Na ploše 54 minut je rozprostřeno devět lídrových kompozic. Album velkolepě otevírá trojdílná "New Suite" (Part I.-III.). V úvodní části zní razantní basový riff, opředený polyrytmy a sazbami dechů; zdobí ji úchvatné klavírní sólo, v němž se střetává reichovský minimalismus s McCoy Tynerem. Po baladické, ovšem patřičně vygradované druhé části, si může posluchač vychutnat nejprve frázovaný saxofonový souzvuk a po excelentním kontrabasovém sóle též pravou tenorovou bitvu. Z balad se mi nejvíce líbí "Peace", protože ono nabluesovělé piano je prostě lahodné! Nádherná je též "White And Black"; začíná sice až gospelově, a to díky lyrického dialogu sopránky s pianem, ale poté přijde na řadu emotivnější spirituál s vůdčím hlasem tenora. Balady na tomto albu nejenže jsou pohlazením svou lyričností, ale fungují jako nadechnutí před energií nabitými svižnůstkami. V šestiminutové kompozici "Agara" obohacují hard-bop jak řemen excelentní groovy a sóla kontrabasu, tenoru a bicích. "For Matěj" je při svižných sazbách rozvernou skladbou s nápaditým dialogem saxů, po němž ale přijde nečekaný zlom s bluesovým pianem, posléze vystřídaný sekanými frázemi, ústícími do řízného dueta tenora a bicích. A ve skladbě "Lavradeiro", ochucené latino-americkým kořením, vystřihne Šimíček vskutku excelentní kontrabasové sólo. Album pak vyústí do krátkého klavírního preludia "Imprints - epilog"...

Skvělý počin!


CD  "Quintet" Coming soon !


CD  "Quintet"  N A T O Č E N O !           ( 22. a 23. 3. Studio Svárov )

Vítek Pospíšil - Jaroslav Šimíček - Osian Roberts - Dušan Černák - David Fárek 


Zkoušíme a připravujem se na natáčení CD  "Quintet" ve studiu Svárov 22. a 23. březen 2017


Kvartet v Aghartě 16.2.2017   Roberts-Pospíšil-Černák-Šimíček





J Š Q    A Maze Tchaiovna  25. 7. 2016    Fárek-Pospíšil-Černák-Šimíček


J Š Q     White in black etc... Agharta 23.6.     Roberts-Pospíšil-Černák-Šimíček


Únor se skvělým Osianem Robertsem


Leden 2016 Agharta:


Kvartet je složen z výrazných hráčských osobností, které spojuje původní repertoár. Ten se od původní podoby straight ahead jazz zachycené na CD The Way Home -Arta 2009, vyvíjí k meditativnějšímu ale také groovy pojetí. 

  • Radek Zapadlo - tenorsax ,sopranosax
  • Vítek Pospíšil - piano
  • Jaroslav Šimíček - double bass
  • Dušan Černák - drums

Agharta Jazz Festival Praha Staroměstské náměstí  (2013)


   Agharta Jazz Centrum (2013)

  • Radek Zapadlo - tenorsax ,sopranosax
  • Tomáš Sýkora - piano
  • Jaroslav Šimíček - double bass
  • Petr Mikeš - drums

  Agharta Jazz Centrum (2013)

  • Radek Zapadlo - tenorsax ,sopranosax
  • Jaroslav Barney Kantor - guitar
  • Jaroslav Šimíček - double bass
  • Petr Mikeš - drums

 Jazz Club U staré paní (2011)

  • Radek Zapadlo - tenorsax ,sopranosax
  • Matej Benko - piano
  • Jaroslav Šimíček - double bass
  • Tomáš Hobzek - drums

 Agharta Jazz Festival (2009)


CD

The Way Home - Arta 2009

Recenze v časopise Harmonie 2009/9Recenze v časopise Harmonie 2009/9